Když mě Jakub požádal o ruku, věděla jsem, že chci svatbu, která bude jiná. Ne formální, ne svázaná, ne podle šablony. Toužila jsem po něčem volném, opravdovém – a hlavně venku. Místě, kde budeme dýchat. Místě, kde si řekneme „ano“ tak, jak jsme to cítili od začátku – v přírodě, mezi květinami a lidmi, které máme rádi.
Poprvé, co jsme navštívili zahradu Anastázie, jsem měla husí kůži. Bylo ticho. Jen ptáci, listí, jemný vánek. Prostor dýchal klidem, ale zároveň působil slavnostně – jako by každé stéblo vědělo, že tady se dějí výjimečné věci. Bylo mi jasné, že pokud budeme mít svatbu někde, bude to tady.
A tak jsme se rozhodli. Zahradní svatba – od rána do večera. Bez sálu, bez předepsaného programu. Chtěli jsme vytvořit den, který bude žít vlastním tempem. A zahrada Anastázie nám přesně tohle umožnila. Tady je náš příběh – očima nevěsty.
Pod širým nebem,
kde se všechno spojilo
Svatbu jsme plánovali na začátek června. Vzduch byl čerstvý, všechno zelené a rozkvetlé. Už od rána jsme byli v zahradě – s kamarády, kteří pomáhali připravovat výzdobu z lučních květin, skládali stoly, rozvěšovali světýlka mezi stromy. Všude panoval klidný pohyb, žádný stres. Každý věděl, co má dělat – a když někdo nevěděl, sedl si do trávy a vypil kávu. To byla naše představa ideální přípravy.
Moje šaty visely na větvi stromu a já se převlékala v dřevěném altánku pod jabloní. Žádné bílé stěny, žádné umělé světlo – jen příroda. S holkami jsme si navzájem pletly věnečky, pouštěly si hudbu z malého repráku a smály se. V tu chvíli jsem si uvědomila, že ten den nebude „jako ostatní svatby“. Bude jen náš.
Obřad byl jednoduchý. Stáli jsme v ovocném sadu, u kterého byla jednoduchá obřadní brána a dřevěné srdce. Žádné podium, žádný mikrofon – jen my, hosté, sliby a šumění stromů. V jednu chvíli mi vánek zvedl závoj a Jakub se usmál přesně tím pohledem, kvůli kterému jsem věděla, že ho miluju.
Po obřadu jsme si přiťukli domácími limonádami, jedli koláče, smáli se a povídali. Hosté se posadili, kam chtěli – někdo na deku, někdo na lavičku pod jabloní. Děti běhaly bosé, starší si povídali u stolu s levandulí. Všechno působilo jako spontánní piknik, který se proměnil v oslavu.
K večeru se rozsvítila světýlka, zahrada ztichla a rozjasnila se. Hrál DJ, roztočil se první tanec. Tančili jsme bosí pod hvězdami, objímali se, plakali smíchy i dojetím. A když jsem se v noci otočila zpátky k altánu, kde ráno visely moje šaty, došlo mi – že tohle je den, který budu nosit v sobě navždy.
Svatba, která měla
duši
Zahrada Anastázie nebyla jen místem, kde jsme si řekli ano. Byla součástí našeho příběhu. Tvořila pozadí pro smích, klid pro sliby, rám pro každý moment, který byl opravdu náš.
Dala nám možnost zpomalit, dýchat, nechat svatbu plynout tak, jak jsme to cítili. Bez tabulek, bez stresu. Jen s lehkostí, láskou a vůní květin ve vzduchu. Kdybych si to mohla zopakovat, neudělala bych nic jinak.
Pokud hledáte místo, které má srdce, a kde se nemusíte přetvařovat – věřím, že tady ho najdete. Tak jako jsme ho našli my.